Je středa 4. července a já už se nemohu dočkat. V práci dodělávám poslední věci a už vyrážím na expedici. Vyjel jsem ve tři odpoledne a stavil se pro Petidlo a Ladina. V okamžiku, kdy jsme nandali Ladinovu rudou krosnu do kufru našeho půjčeného auta, začal prudký liják. Shodli jsme se na tom, že zase Někdo zkouší Woodoo panáčka polívat vodou. Ještě nezbytné hodinové čekání na povolení k odjezdu od Ladinovy maminky a vyrážíme. Poslední zastávka v Globusu a nákup tří filmů. Cesta do Letovic uběhla vcelku v pohodě, v tu chvíli jsme ještě netušili, co nám autíčko, tedy ta stará popelnice připraví za překvápko. Těsně za Letovicema jsme zastavili "na kofolu", jenže v místní putyce snad osmé cenové skupiny nic nemají a navíc tam místní štamgasti vítají cizince na můj vkus příliš hlasitým prdem a následným smíchem a tak jsme se otočili a jeli pryč. Začalo se stmívat a bylo nutno najít bivak. To se dělá jednoduše v lese, ale s autem je to o poznání horší. Odbočili jsme z hlavní silnice do hlubokých lesů a nakonec našli krásné místečko pro stan, oheň i auto. Rozbalili jsme stan na Číhadle na červené značce na okraji lesa u Janůvek u Březové nad Svitavou. Ladin vytasil buřtíky a společně jsme udělali ohýnek. I na cihličku Eidamu došlo. Ulehli jsme do stanu a zase po dlouhé době jsme vyzkoušeli pocit při zlomení tyčky chemického světla. Pro Ladina to bylo poprvé. Znaveni dlouhým dnem jsme téměř okamžitě usnuli.

Ráno bylo příjemné. Nikdo nás nevyhmátnul a tak byla ranní kávička v pohodě. Pak už jen zbývalo usušit věci od rosy a vyrazit. Rozhodli jsme se podívat do Mladějova na mašinky, tedy hlavně Petidlovi to minule nestačilo. Cestou do Mladějova přišla esemeska od Tomáša, že určitě nepojede, prý z finančních důvodů. Prý má do výplaty jen 400 a tak nemůže jet. O to pikantnější bylo po několika hodinách sdělení, že je s rodinkou na výletě na Vranově. Jeho paní jej zase nepustila, to je tak, když chlapovi vládne ženská... Škoda. Tomu fakt nerozumím.

Mladějovská úzkorozchodka nás přivítala pískající mašinkou a bezplatnou prohlídkou celého muzea. Nálada byla fantastická. Petidlo se i povozil a my poté vyrazili směr Adršpach. Vrátili jsme se na výpadovku a v nejbližší hospůdce poobědvali. Tedy já nezvykle šopák, Petidlo rozvrtal palačinky a Ladin natlačil šopák a knedle s vajíčkem. Pivko bylo nealko a všude bylo tropické vedro. Ehm, netušili jsme, že je jedno z mála. Dojeli jsme do Teplic nad Metují a začali hledat bivak. Nakonec jsme jej našli na kraji lesa poblíž opuštěné silničky, vedoucí do osady Skály. Tam jsme v místní chatě nasomrovali vodu a ulehli pod širák. Ještě hledání místního jezírka a chystání na spaní. Bylo tam nádherně. Provoz na silnici nulový (kdo by ten kopec taky vyjel, že?). Podařilo se mi ukecat Ladina pro jeho první životní širák. Petidlo byl pro ihned a už rozbaloval karimatku. Ohýnek jsme tentokrát nedělali a tvrdě jsme usnuli.

Brzo ráno nás probudil zvuk motoru a vedle naší popelnice zaparkovali svůj žigul dva hajní, nebo nimrodi. Slušně jsem pozdravil a oni nás nechali být. Ještě jsem usnul a ráno mě probouzeli zase kávičkou. Naplánovali jsme výlet do Teplických skal, vzdálených dva kilometry. Posnídali jsme Salačku a nabalili bágly. Vydali jsme se do Teplických skal, kde nás lákaly názvy typu Lokomotiva, Supí skály... Vzal jsem s sebou plnou polní i s Tentem a noční výbavou, to pro všechny případy. Cesta z kopce ubíhala v pohodě, návštěva posedu s výhledem na Teplice a potom stoupák směrem do skal. V plné polní se mi ozvala záda a já vytáhl bágl značně zmožen. První zastávka - Lokomotiva, s nádherným výhledem na vláček a malé nádraží. Na plyňáku jsem ohřál konzervu vepřového ve vlastní šťávě, nakrájel chleby a náhle se zvedl vítr a vše zmizelo v Petidlovi. Nechápavě jsme hleděli na to malé bříško, kam to vše dal. Druhou konzervu vytáhl Ladin a začal dávat maso na chleba. Tímto stylem jsme dotlačili oběd a vydali se na cestu do skal. Chystalo se na bouřku a před náma byla úzká štěrbina. Bágl nad hlavu a šlo se.

Z bouřky nakonec nic nebylo a čekal nás nádhernej den ve skalách. Jen voda tu není. Ale nádherné výhledy stály za to. Vrátili jsme se večer po 10ti kilometrech úplně propocení. Dali jsme sodovku a já výjimečně pivo. Vysomroval jsem od vrchního možnost osprchovat se. Za dvacku tři sprchy. Odjížděli jsme jak znovuzrození. Na naši známé polňačce jsme uvařili večeři, myslím, že blondýny. Petidlo dal chleba a majku. Po večeři jme se rozhodli, že půjdeme spát někam jinam. Naskákali jsme do popelnice a vyjeli. Sjeli jsme ten šílený kopec a docela hezkou silničkou se dostali k bráně s nápisem Policejní prostor. Nechtěl jsem problémy a hbitě vycouval. Nalezli jsme krásnou polní cestičku na kopci, vedoucí k vykrývači mobilních telefenů a nádherným výhledem do kraje. Vjeli jsme na odbočku k vykrývači a -vyrušili tam divočáky. Sice vzali roha, ale my jsme se potichu přiblížili k autu a vymajzli pryč. Potupně jsme se už za tmy vrátili na naši polňačku a ustlali si pod širákem. Petidlo byl vyplašenej a tak spal v autě. Noc byla krásná a klidná a my až do usnutí pozorovali americké hvězdičky, neustále ve čtvercích monitorující naši zemi. Jeden z nejhezčích večerů.

Ráno jsme posnídali salačky a sýr. Vydali jsme se do Adršpachu. Adršpach byl jako studená sprcha: Parkovné za čtyřicet a s jakousi paní, která nás kybicovala, jak zaparkovat. Parkoviště plné ťinťonů a jejich cetek. Vlezné půl sta a lidí jako sraček. Za lodičku deset. Skály byly hezký, jen je mám nějak spojený s nevychovanými a uřvanými Poláky a snad z tohoto důvodu naštvaným Ladinem. Otřeseni civilizací jsme odfrčeli omrknout Zdoňov a pak na oběd. Ten se nekonal, neboť si nás zdejší pingl za dvacet minut nestačil všimnout a dýl se nám opravdu čekat nechtělo. Dokoupili jsme zásoby a vyrazili nocovat. Ještě jsme se chtěli zastavit pro plyn do hnědého šípa. Jenže v Náchodě v sobotu plyn nelze koupit, jediná "plyněnka" je umístěná v areálu jakéhosi závodního dvora a ten je o víkendu jaksi uzavřen. No, nevadí, řekl jsem si a vyrazil k nejbližší benzince. Ladin si načepoval "svůj" třílitrový záložní benzín. Během několika vteřin se stovka peněz vražená do beneli válela po zemi-v nádrži vtipně chyběl výpustný šroub. Já lehl na zem (k pobavení všech kolemjdoucích) a sprostě nadávajíce jsem tlačil prst co nejhloub do díry, ze které valil benál. Petidlo a Ladin usilovně žvýkali všechny žvýkačky, abysme to aspoň na chvíli utěsnili. Podařilo se mu ani nevím odkud nasomrovat šroubek a zjistili jsme, že tam nepasuje. Potupně jsme vylili benzín na zem , dlouho čekali až to uschne a vyvětrá a pak odjeli hledat opravnu. Po šíleně dlouhém hledání jsme dorazili k panu Taclíkovi do Studnice. Usmál se, otevřel dílnu a nasadil šroubek, to v ceně 50.-Kč. Ještě nám prodal benzín a my vyrazili. Mezitím nám ze Základny z Brna došly zprávy, že se od jihozápadu žene bouře a větrná smršť. Na radu pana opraváře jsme zajeli do blízkého kempu u rybníka Špinka a tam spatřili houfně balící lidi a utíkající pryč. Medializace bouřky dělala své. Zvedl se dost prudký vítr a zatáhlo se. Zachtělo se mi koupání a tak jsem vlezl do rybníka, do super teplé vodičky a pak jsme zalezli do auta, zbufli studenou večeři a vyhlásili Výjiměčný stav, tedy Petidlo bude spát na zadních sedadlech a my pomalu zajedem někam, kde nejsou stromy a bude klidněji. Pomalu jsme odjížděli kamkoli do bezvětří a mlčeli, jen potichoučku poslouchali kazetku se SFK (StarýFlákyKotoučáky) a pozorovali vzdálené blesky. Před půlnocí jsme zajeli na nějakou lesní cestu a tam v sedě pokroucení přespali. Je to zvláštní, ale na tuto noc mám dost zvláštní vzpomínky.

Ráno už nebylo po větrné smršti ani památky, jen zamračená obloha dávala tušit, že byla nějaká bouřka. Nicméně nepršelo a my po snídani vyrazili na Náchod. Stavili jsme se v jakémsi penzionu na bufku a pošmákli si. Nakoupili jsme další zásoby a zajeli se podívat na Základnou doporučenou trvrz do Josefova. Dojeli jsme tam a zjistili, že poslední prohlídka začala před pěti minutami. Nevadí, tvrz mi silně připomínala brněnské Špilas a tak jsem ani moc nesmutnil. Ladinovi se nechtělo ani vylézat a tak jediný zklamaný byl Petidlo. Jako cenu útěchy dostal pětikilový meloun. Stavili jsme se pro plyn a na večeři, kde jsem velmi nerad musel překousnout incident Ladina s místní pinklicí, která mu donesla místo brambor hranolky. Byl v právu, jen jsem nemohl pochopit nějaké detaily... Když jsme dorazili do Zdoňova, vytrvale lilo jako z konve a my vzali zavděk chatkou č. 14. Zašli jsme se osprchovat a "rozhodili" partičku člobrda. V chajdě nebyla elektrika (na dobíjení hraček) a tak jsme rozlomili další chemický světlo, tentokrát modrý a v suchu za děsivého bubnování dešťových kapek tvrdě usnuli.

Ráno mi připomnělo loňské Kuničky: Chcalo a chcalo tehdy nepřetržitě čtyři dny. Povalovali jsme se po betlích a namýšleli další trasu. Odpoledne jsme vyrazili do Mirošovských stěn. Bylo mokro a bylo tam nádherně. Lesní paloučky, mokrý stromy, super. Jen ty stěny se jaksi nekonaly. Došli jsme na Bukovou horu a tam uskutečnili ilegální přechod do Polska, tedy jednou nohou. Nemaje pas, sli jsme tiše jako myšáci. Za chvíli se přivalila bouřka a zase začalo lit. Petidlo a Ladin šli spodní cestou a já s cimbálem v ruce prozkoumával detaily hranice. Nakonec jsme před deštěm utekli na posed, o kterém jsme si nejdřív mysleli, že je zamčený, tam na liháču ohřáli oběd a zbufli maso s chlebem. Petidlo opět zbufnul téměř celou konzervu Vepřového ve vlastní šťávě, na nás zbyl většinou jen chleba. Do tábora jsme dorazili promočení a unavení. Ještě jsme se v místních sprchách osprchovali a zalezli do betlí. Člobrdo nebylo, byla láhev svařáku. Ladin prý nikdy nepil svařák-tady ho vysál půl litru bez zaváhání. A pak, že nemá cenu hledat skryté rezervy! Lehce se nám motala hlavička a tak moc se chtělo spát...

Ráno jsme zaplatili a odjeli směr Broumov. Chtěli jsme se ještě stavit v pevnostech a vyrazili cestou k nim. Při zastávce začalo Ladina prudce bolet v uchu a tak jsem si užil volání na pohotovost a návštěvu místní nemocnice. No paráda! Po lékařském zákroku, nad kterým pan doktor kroutil hlavou se slovy "To jsem ještě neviděl! Klíště v uchu!" jsme se stavili uklidnit se jídlem v místní hospě. A pak se již pomalu vydali na cestu. Ještě nás lákaly pevnosti. Tak jsme celý večer i příští den věnovali průzkumu polorozpadlých pevností poblíž Náchoda. Akulicht by se hodil, prolézali jsme s baterkou temné chodby a suterény, vyzkoušeli ohniště na střeše jedné z pevností, dokonce okusili plané třešně ze střechy jedné z nich. Byl to prima den. Nechyběla již obligátní průtrž mračen, ale už jsme si pomalu na tu vodu zvykali. Z roztrhaných betonových pevností na nás dýchalo utrpení a smutek, navíc při myšlence, že tyto objekty byly vydány Němčourům bez boje! Nelituji toho, že jsme je navštívili. Toho dne jsme se rozhodli spát na střeše jednoho z nich a vybrali jsme si Odolov. Jaké však bylo překvapení, když jsme se starou popelušou vyplazili do Odolovského kopce: Věznice, ostnatý dráty a střílny na věžích bachařů. Raději jsme vymajzli pryč a lesní silničkou jeli na sever. Nikde žádná značka o zákazu vjezdu a tak jsme nakonec usínali na krásné louce-poli na kraji lesa. Ladin měl zase připomínky k divočákům a už mě tím lehce točil. Ale ten výhled byl nádherný. Hluboko pod náma houkal vláček motoráček a v dálce svítily jakési obří lampy nevím čeho. Byl krásný večer.

Ráno jsme se probudili hodně brzo, kávičku jsem dostal "až do postele", tedy do spacáku. Bylo to hezké ráno, bylo nezvykle brzo a my už odjížděli pryč. Na Broumov! Ne však na dlouho, po chvíli nám vypadla hadice od vodního chlazení a my zůstali stát s teplotou 120°C v motoru. Krásně se to kouřilo, červené těsnění pod hlavou motoru bublalo jako rajská polívka a já řval vzteky! Naštěstí jsme měli spoustu vody a náhradní sponu na hadici. Oprava byla hotova a my po konzultaci s kamarádem Markem vyjeli. Byl to můj nejdelší hovor na pevnou linku. Bohužel za chvíli se situace opakovala a my nakonec skončili v nějakém servisu v Polici nad Metují, kde nás odtáhli kamsi jinam, zkoušeli, rozhazovali rukama ale nespravili. Nemají čas. Ale i tak jsme po desetikilometrových úsecích dojeli do vysněných Broumovských stěn. Na Hvězdu. Bylo k večeru a my se vydali hledat bivak. Zatáhlo se stoprocentními mraky a já se felil při výběru cesty. Nechápu to dost dobře, za celou dobu svého vandrování jsem neviděl jít značku jedné barvy třemi a více směry. Po nalezení správné cesty jsme si prošli nejkrásnější část Broumovských stěn, bohužel jsme byli úplně v mracích a tak se výhledy nakonec nekonaly. Z důvodu očekávané bouřky jsme potupně přespali v lese u parkoviště a na posledních zbytcích pevného lihu udělali blondýny. Petidlo vytuhnul ihned a my po notné chvilce povídání ve stanu taky. Spalo se to dobře v absolutní vlhkosti. V mracích. Vidět bylo tak na metr. Ale nebylo zima, tak jsme to přežili, ostatně na déšť jsme si už tento vandr zvykli.

Ráno jsme posnídali a ještě jednou si užili celý hřeben Broumovských stěn od Hvězdy až po Ovčí vyhlídku. Bylo to nádherné završení Expedice. Sluníčko svítilo tak akorát a výhledy byly nádherný. Nejlepší dojem na mě udělala vyhlídka Supí koš a přilehlé rokle. Ladin si i schrupnul a mě to taky místy bralo. Tady jsme dosti obtížně rozdělávali oheň. Jestli si někdo myslí, že lze poblíž Broumova a Adršpachu koupit žlutou plynovou kartuši, strašně se mýlí! I já si to myslel... Vyrazili jsme znovu do Studnice a tam si domluvili opravu té přehřívající se popelnice. Přespali jsme nad vesnicí Lhotky na jeteli. Ráno jsme dali auto do opravy a Ladin s Petidlem vyrazili do Babiččina údolí. Já koukal panu Taclíkovi pod prsty a opruzoval ho všetečnými otázkami. K večeru bylo opraveno, litr ve šrajtofli chyběl a nálada byla v mínusu. Večeře v hospodě byla dobrá, nezlomila však depku z návratu do Brna. Jěště jedno přespání a jedno člověče s jedním oranžovým chemickým světlem... A už bylo ráno, spěšná káva a návrat domů. Dvěstě kilometrů s myšlenkou na neustále pískající kolo tohoto šíleného vozu. S Ladinem jsme se rozloučili téměř beze slova a jeli k našim na oslavu matčiných pětapadesátin. Venku tak děsně svítilo slunce...