Jenomže se blíží večer a my opět hledáme bivak. Nakonec se nám podaří doštrachat se až téměř k Janským lázním pod Černou horou. Jedeme po silničce a koukáme na kopec před námi a tu se po pravé straně objeví polní cesta a na ní auto s lidma, vracejícíma se od vody. Zastavujeme a Ladin jde na výzvědy. Za chvíli hlásí cimbálem, že je tam hezkej rybník a já se snažím dostat se tam trabukem po rozbité polňačce a přitom nerozbít podvozek. Odměnou za téměř heroický výkon je krásný rybníček a plac na spaní. Parkujeme trabuka, rozděláváme ohýnek na břehu a koukáme na opravdu černou Černou horu, ozdobenou červeným světlem televizního vysílače.

Ráno se probouzíme, kávička zase byla a jedeme do Janských lázní. Tříkilometrový kopec sotva vyfuníme a zaparkujeme na dolním parkovišti, které je do 18ti hodin zdarma. Cena lanovky 80 vočí způsobí rozepři, když Ladin odmítá vyvalit tolik peněz a hbitě se vydává na cestu. My s Petítkem nechceme trhat partu a tak jdeme po chvíli váhání také. Cesta vzhůru je nekonečná. Pořád dokopce, jak jinak. Cestou mi stále zvoní mejbl a otravují mě z práce s nějakýma volovinama. To jsem ještě netušil, že mě za dva měsíce propustí. Přicházíme na vrchol Černé hory, vyčerpaní a hladní. Cimbálem svoláváme Ladina a pak míříme už společně do rašeliniště. Je tady hezky, jen ty zničené suché stromy kolem mě mrzí. Vaříme polevu na Varu a baštíme uprostřed rašeliny.

Cestou ještě omrkneme TV vysílač. Bohužel jen z dálky. Cedule nás odradila. Záření životu nebezpečné. Utíkáme po spádnici pod lanovkou zpět na parkoviště, které je teď daleko a hluboko pod náma. Ale šestá hodina se blíží a my máme strach o trabuka. Strach z odtažení. Ladin stíhá na poslední chvíli a my dobíháme ještě po něm. Bolí mě palce na nohách. Byl to otřesnej sešup.

Přeparkováváme trabuka a jdeme na kolonádu vyzvednout love. Chyba automatu a peníze odečteny, leč nevydány. Ladin zuří a já taky. Ale snažím se. Jdu ukázat Petrovi kolonádu, kde tancují lidi při muzice z repráku a kupuju mu "originální" lázeňské oplatky. Made in Bystrc, tedy sto metrů od domova, zde však třikrát dražší, že. Vyvoláváme po bankovních telefonech, snažíce se domoci spravedlnosti. Že žádná není? Nakonec nás odkazují na vyřešení zítra v místní pobočce a my jsme nuceni zůstat na místě. Hotel nehrozí a tak táboříme nad lázněmi poblíž parkoviště v lese. Ohýnek tentokrát není, jen vařič. V noci nás budí déšť, bušící do střechy trabuka. Ještě že ho máme. Ráno nalézáme pobočku mimo provoz a potupně odjíždíme. Nesměle navrhuji Ladinovi změnit banku. (Nakonec mu tu reklamaci uznali, jen zapomněli na slůvko sorry). Jedeme do desné. Lije. Přijíždíme do Desné, parkujeme někde ve městě na náměstí a venku stále lije jak z konve. Ze Základny přicházejí zprávy o přeháňkách. Ale doma je pařák. Ubytování nám nakonec zajistí místní chatař, dovolující nám zaparkovat na své louce těsně pod Tanvaldským špičákem. Celou noc lije. Ráno se počasí lehce lepší a my se rozloučíme s laskavým chatařem a odjíždíme do Smržovky. Trabuka necháváme na nádraží Smržovka-Dolní n. pod dohledem paní přednostky stanice a pokladní v jedné osobě. Ladin hledá šrajtofli a chce se na vše vykašlat. Netuší, jak mě tímto postojem sere. Nakonec nalézá a vyjíždíme vlakem přes Horní Smržovku do Josefova dolu. Hele, naproti nádraží je občerstvovna. Jedno řezané a dvě brče to spraví a už si to hrneme do kopce na Dolní Maxov směr Slovanka. Je nádherně, dešťové mraky zmizely jako mávnutím. Cestou na Slovanku míjíme malou vesnickou silničku s dřevěným přístřeškem jako stvořeným pro bivak. Těsně před Slovankou je nějaký tábor. Já bych tak promítal, brblám si pro sebe, vidíce mezi chatkami ideální plac pro táborový letňák. Rozhledna Slovanka nás vítá v novém opraveném provedení se stupni schodů popsanými jmény lidí, kteří přispěli na opravu.

Výhled je nádherný a je tady vidět i na Bramberskou kamennou rozhlednu. Nabaženi výškou sestupujeme do údolí k osadě Velký Semerink a odtud opět nahoru na Bramberk. Na lesní cestě vaříme trampskou klasiku - Trenčanský párek s fazolí. Peťa se olizuje až za ušima a já vzpomínám na vandry v dobách, když mně bylo sedmnáct. Taky jsem tlačil onu specialitu. Tenkrát povětšinou s Milanem. Bramberk. Kamenná rozhledna s dřevěným schodištěm, jež spevněno nastojato přišroubovanými trámy. Vstupné odevzdáváme ve výčepu naproti a obdržíme klíče. Rozhodně to stojí za to. Okna jsou na všechny strany a nádherné výhledy umocňuje podvečerní rezavé sluníčko. Jeden s nejhezčích zážitků.

Po chvíli se Peťovi zachce někam a valíme dolů. Trenčanské s fazolí evidentně snědeny příliž rychle. Vyrážíme dolů k nádraží do Lučan. Vlak kupodivu po chvíli přijíždí a tak zase tolik nebolí neexistence jízdního řádu. V dálce nad Libercem se mocně blýská a jde to na nás. Přijíždíme k trabukovi, děkujeme paní a vyrážíme bivakovat.

Bohužel bouřka nás dohání a v prudkém lijáku se nedá jet. Parkuji na lesní cestě u silnice a jdeme spát jako sardinky. Trošku mrazí při pohledu na velkou bouřku a stromy všude kolem nás. Nastává mlčení. A v tom největším děsu, kdy by se aspoň děti měly bát se ozývá tenký hlásek: "Jé, tady je další salačka!". A všichni se smějeme. Petítko našel tajnou zásobárnu salaček, neodmyslitelných součástek každé správné expošky.

Je ráno a lije. Jedeme si omrknout Souši. Stařičký traboš se dosupí až k přehradě a tam odpočívá na parkovišti, zatímco my prozkoumáváme zakázaný prostor. Zase lije. Je to nekonečný liják. Fotím přehradu a je nám mrzuto. Proč musí stále chcát?, mlčky jedeme kolem přehrady a na jednom z odpočívadel sušíme ve větru promočené hadry. Neprší, ale kosa je jak v listopadu. Hledáme bivak, ale žádné z míst není vhodné pro schování vozu. Přijíždíme prokřehlí k chatě na Smědavě, omrkáváme místní bunyš a dáváme čaj. Cena za ubytování je pro nás drahá a tak jedeme dál. Silnice se točí a v zatáčkách prudce klesá k Bílému potoku. Nakonec po několika vtipných historkách typu "kolik za noc? - 120 euro" nalézáme poloprázdný kemp v Hejnicích. Chatka bratru za čtyři kola na noc a horká sprcha. Vařím baštu v sýrovo masovém provedení a jdeme před spaním na dvě sodovky a jedno točené. Místní točené, jehož název jsem zapomněl, no to byl děs. Nedalo se to pít. Uléháme do postýlek v chatce a spíme jako zabití. Ráno rychle sbalit a jedeme pro Marka, tedy naproti. Bohužel zpět do toho veselého kopce si netroufáme a tak volíme okružní jízdu přes Raspenavu a Liberec zpět do Smržovky. Bohužel máme nehodu s odklopeným víkem přední kapoty. Přijíždí Marek se svým "koněm" Kevinem. Po krátké domluvě jedeme v koloně do Josefova dolu a tam u nádraží necháváme svá plastová a plechová přibližovadla a po krátkém posezení vyrážíme k cíli letošní expedice. Tím cílem má být Protržená přehrada. Báglíky jsou naplněny a my je jen pomaloučku neseme žlutou cestou směrem k Bílé Desné. Když nalézáme bývalý přepad přehradní zdi, sluníčko už se schovává za stromy a stíny se prodlužují. Tím se tohle místo stává tajemným a ohýnek mezi spacáky na hrázi činí tento večer kouzelným. I já čaruju a fotím bez blesku jen za svitu ohně nejdřív Marka a potom usínajícího Petítka. Krásný a nezapomenutelný večer. Všichni, tedy Petidlo, Ladin a Marek a já usínáme a náš hlídací kůň usíná s náma....

Ráno se probouzíme prokřehlí a jdeme se ohřát na sluníčko na druhou stranu hráze. Tedy bývalé hráze. Cachtáme se jen trošku a obhlížíme sloup, kdysi šachtu šoupátkové komory. Petidlo zalézá do výpustné šachty a vyžaduje foto.

>

Sluníčko hřeje a my vyrážíme směrem k Jizerce. Míjíme silnici nad přehradou Souší a stoupáme do nekonečného kopce. Slunce pálí a stále nejsme nahoře. Vyprahlí vylézáme na skály a zatímco se Mara kochá výhledem a Ladin si hraje s Petidlem, já vařím baštu, sýrové cosi z pytlíku. Ulepenými bagry dojídáme a jdeme tentokrát už z kopce na Jizerku. Zastavujeme se u jedné z pevnůstek a lezeme na střechu. Bohužel dovnitř se nedá. Po chvíli už ležíme na louce před místní hospodou a zaháníme žízeň. Nějak nám ztěžkly nohy. No, nechce se jít. Míjíme Bílé kameny a v mapě inzerovaný turistický přístřešek nenalézáme. Místo něj novotou zářící vykrývač některého z operátorů mejblu. Za našimi zády zůstává přehrada Souš, tentokrát hezčí, než před pár dny v dešti, a my sestupujeme kolem Černé Desné. Je horko a tak se zastavujeme u kaskádovitých vodopádů, což nejvíc potěší Petra a mě. Vyvalujeme se ve vodě a když jsme schlazeni, pokračujeme až dolů do Desné, odtud na vlak. Jenže při čekání na vlak a nezbytném vaření blondýny na Desenském nádraží se začíná smrákat a blížící bouřka nás zahání pod střechu. Vlak přijíždí už v dešti. Vracíme se do Josefova Dolu a lije jako z konve. Rychle nasedáme do ótéček a vymýšlíme bivak. Je už tma, když mě napadá myšlenka na přístřešek, který jsme míjeli cestou na Slovanku. Hledání v kombinaci s řízením v lijáku je opravdu maso. Nakonec nalézáme a tuto noc usínáme namačkáni v autě.

Ráno nás vítá sluníčko a je zase celkem hezky. Rozhodujeme se zanechat zde doprovodná vozidla a plánujeme výlet na Slovanku. Pro Maru s koněm poprvé, pro nás ostatní příjemná opakovačka. Ze Slovanky se vydáváme směrem na Hrabětice a Královku. Petítko dostává hlad a tak zastavujeme na pravý mastňácký oběd v penzionu Arnika. "Bylo to dobré, ale něčím to smrdělo." Svorně prohlašujeme a neznalým vysvětluji, že jídlo bylo dobrý, ale "smrdělo málem".

Rozhledna Královka. Kamenná rozhledna s nástavbou s mejblíkovými technologiemi. Je součástí chaty na Královce. Dojídáme tvrdý sýr a pozorujeme malý němčoury, jak dělají bordel a řvou jako na lesy. Raus!, vyprovázíme je vlídným slovem a po chvíli odpočinku jdeme na Prezidentskou chatu. Prolízačky a sada každému jedno černé. Dokonce i Ladin dává místo obvyklých léků čerňocha.

Rozhodujeme se prozkoumat Josefovskou přehradu. Bohužel je zde vstup zakázán a tak jdeme tiše jako myšky. Na tento zážitek mám podivnou vzpomínku: Na břehu přehrady bylo hrobové ticho a ani voda se nepohnula. Jen čnějící pařezy z vody a bezvětří. Směrem k hrázi už jsme nechtěli jít okolo vody a tak jsme se prodírali křovím zpět na cestu, abysme zjistili, že kousek dál byla pěšina. Ale tak už to někdy chodí. Na stavědle posvačíme tatranky a salačku a jdeme zpět k přístřešku. Ten přístřešek je mezi Dolním a Horním Maxovem. Tam rozděláváme ohýnek a tentokrát spíme na lavicích takřka pod širákem.

Ranní sluníčko nás probouzí a vypadá to na pařák. A tak nasedáme do ótéček a jedeme směrem na Bílý Potok pod Smrkem. Zde na nádraží necháme doprovodná vozidla a jedeme vlakem do Hejnic. Lístky kupujeme v automatu až ve vlaku a s údivem zjišťujeme, že za tu jednu zastávku vyvalíme téměř stovku. Smutně vzpomínám na doby, kdy bylo levnější jet vlakem. Vystupujeme z vlaku, ještě zastavení v místní samošce pro hrst tatranek a doplnění vody a vystupujeme v úmorném vedru na 800 m vysoký Ořešník. Výstup nám v tomto vedru zabírá několik hodin, prokládán odpočinkovým poleháváním. Na vrcholu je skála a na ní kříž, ke kterému je výstup po do skály vytesaných schůdcích. Petítko má strach a chytá se nás jako klíště. Je tu nádherný výhled do okolí. Vaříme hovězí a vepřové maso na chlebu a obědváme. Po chvíli odpočinku a přečkání pařákového poledne se vydáváme červenou cestou k vodopádům šíleně ledového potoka. Tam si ochlazujeme nohy a Petítko cáká všude kolem. Mezitím se blíží večer a my ještě jdeme obhlídnout jezírko pod vodopády, kousek za zatáčkou. Začínáme hledat bivak. Chíli váháme nad myšlenkou přespat přímo zde u ohniště, jenže představa chladu u ledové vody nás zahání jinam. Stoupáme nad vodopády, přes můstek a po žluté až na Čihadla, kde má být dle mapy turistický přístřešek. Cestou potkáváme dvojici myslivců a ptáme se jich na cestu. Potvrzují, že jdeme správně a tak pokračujeme. Mezitím se setmělo a je krásný večer, není zima a tak pokračujeme dále. Bohužel turistický přístřešek je nalezen s kupkou uprostřed. Nějaký blb se vysral uprostřed a tak je nepoužitelný. A tak nezbývá, než improvizovat. Vyrážíme kousek cestou ke Sněžným věžičkám a po chvíli na louce u cesty uléháme. Usínáme téměř okamžitě. Ráno kávička není poněvadž už je málo vody. Je vedro a tak co nejdřív vyrážíme na Smědavu. Cestou potkáváme nějakého profesora z ladinovy školy a ještě se stihneme vykoupat v potůčku. Přicházíme na Smědavu a oproti minulému týdnu ji nemůžeme poznat. Všude teplo a slunečno. Dáváme párečky, kávičku, sodovečku a pivečka a vyrážíme po červené na Plochý a dále k přechodu na Smrk. Slunce děsně pálí a nám se nechce. Já mám blbou náladu. Uléháme pod smrčky a dáváme si polední spánek. Po probuzení (kávička byla) jdeme k přechodu. Jenže nakonec odbočujeme ke Spornému území, kde nalézáme louku, plnou borůvek. Skoro jako borůvkový vrch. Hrneme borůvky a pomalu se blížíme k hraniční čáře. Pohled vlevo, pohled vpravo, hup! Jsme v Polsku.

>

Borůvčí pokračuje a my si to pomalu vychutnáváme. Tolik borůvek jsem před tím dlouho nejedl. Je to krásný večer, na který mám hezkou vzpomínku. Vtipkujeme a stoupáme po polské pěšině až na rozcestí pod Sniežnymi jamamy a hle, vpravo je cesta a na dohled od ní bouda. Zjišťujeme, že bouda je turistický přístřešek kategorie A+, vybavený stolem, lavicemi a palandami na spaní. Super! Rozhodovat není o čem. Takový nocleh je neodolatelný. Rozbalujeme zásoby, upravujeme ohniště a opékáme salám, sýr, chleba a dopíjíme poslední vodu. Nejprve usíná Petr, pak Ladin a pak, po dlouhém povídání i my dva s Markem. Je tu moc hezky.

Ráno zase borůvky, kterými zaháníme žízeň a jdeme k hraničnímu přechodu na Smrku. Na rozcestí odpočíváme a rozhodujeme se podívat se do polské chaty na Stógu Izerskim. A náhle přijíždějí dva polští pohraničníci stylem, hodným Profesionálů Doyla a Boddieho z CI5. Kontrolují pasy a dávají nám pokoj. Jdeme do vnitrozemí a míjíme zbytky známé rozhledny. Bohužel dnes už jen patníky a z nich čouhající uřezané trámy. Jinak nic. Asi po kilometru přicházíme k chatě Na stógu Izerskim.

Ochutnáváme místní lahvové za našich třicet vočí, což mi Ladin nemůže dodnes zapomenout. Těch peněz. Petítko dává dvě polské brče po pětce, dává mi ochutnat, jsou celkem dobrý. Pomalu se vracíme k přechodu na Smrku a nalézáme zde zvláštní kontrast: Poláci mají dřevěnou chatku, my ceduli. Hlavně že na senát a podobné voloviny jsou tady prachy.

Na verandě prázdné polské celnice vaříme polevy a potom se vracíme k autům. Před náma je hluboké údolí a tak vybírám jednu z cest. Bohužel po několika kilometrech cesta končí a my se prodíráme houštinami, což mně asi pánové nezapomenou. Dolů se dostáváme v podvečer a u aut kupujeme pro všechny polárkový sníh. A to už se začíná nebe kabonit a v dálce blýskat. Odjíždíme přes Raspenavu na Oldřichovské sedlo, cestou se stavujeme vykoupat se v Šolcově rybníku. Voda je jak kafe a my blbneme, když začíná pršet. Když sedíme v hospůdce u večeře, venku už lije. Dáváme moc dobrou baštu a jdeme spát. Ráno stále lije a tak balíme a jedeme do Liberce. Na Ještěd. Obvyklé obštrukce s hledáním neplaceného parkoviště a potom už super jízda lanovkou na Ještěd. Snaha dát si občerstvení v otočné restauraci bere za své. Za prvé, restaurace není otočná a nevím kde jsem tu volovinu chytil. Za druhé, při pohledu na ceny nás všechny chutě přešly a tlačíme salačku na lavičce. Pozorujeme stanici lanovky, já očumuji technologii a k večeru jedeme zpět dolů.

Byl to fajn výlet. Bohužel se začíná kazit počasí. Vyrážíme zpět k Černé Hoře a strašně dlouho hledáme již jednou nalezený rybníček k přenocování. Ve chvíli, kdy už ani nedoufáme, nalézáme známou silnici a odtud už je to hračka. Večerní ohýnek už je jen ve dvou. Petítko a Ladin šli do hajan a my s Markem opékáme ostravskou klobásku. Tedy já opékám, jeho klobása záhadně ve vteřině mizí, položena na papíře. Kůň Kevin dělá jako že nic a my nechápeme, kdy a jak. Zima nás zahání do ótéček a usínáme. Ráno nás čeká dlouhá cesta domů. Rozhodujeme se pro krátkou návštěvu Broumovských stěn a jedeme, jak trabuk může. Před odbočkou na Hvězdu ztrácíme Marka a čekáme na něj. Cimbály se tentokrát neosvědčily. Na parkoviště u hvězdy nás za odměnu Mara vytahuje Lančijou a my jdeme navštívit terasu chaty Hvězdy. Po občerstvení (i já si dávám jedno, neb už dnes řídit nebudu) jdeme ještě pozdravit poslední vandrovní západ sluníčka, který já fotím.

Zcela nečekaně se mi podaří ukecat expedici na spaní v Supím koši. Bohužel Ladin zarputile odmítá a odchází spát do trabuka. Mrzí mě to, ale zůstávám na jednom z nejvyšších míst broumovských stěn a připravuji nocleh. Uvazuji Petítkův spacák i samotné Petítko, když v tom Mara nečekaně tasí nevím odkud krásně vyschlou štanglu lovečáku a společnými silami ji trestáme. Přitom koukáme na hvězdy, na Broumov, do Polska na potemnělé Mirošovské stěny. Je tu krásně a my povídáme a povídáme.... Byl to jeden z nejhezčích veřerů. Škoda že jsme nebyli všichni spolu. Ráno balíme věci, poslední ranní kávička byla a jedeme domů. Cestou se stavujeme v hospůdce na večeři (Marovi dík za pozvání), a potom se ještě snažíme oddálit konec expedice grenovým zastavením v Černé Hoře, tedy té, co máme téměř doma. Míjíme Glóbus, mraky aut, konzum, spěch a -smutek.

Podrobnosti naleznete v mapách: Jizerské hory a Frýdlantsko 20-21, KČT 1:50000,Jizerské hory - jih Geodézie 1:25000, Broumovsko, Góry Kamienne a Stoĺowe, 26, KČT 1:50000.