EXPEDICE RYCHLEBSKÉ HORY 2003

"...Ještě před rokem jsem skoro vůbec nevěděl, že nějaké pohoří s tímto názvem existuje. Dnes ho považuji za nejkrásnější pohoří České republiky. Táhlé hřebeny s krásnými smrkovými lesy, hluboká údolí a nezdevastovaná příroda. Nepotkáte tu ani zástupy turistů ani přeplněná horská střediska. Pokud máte rádi krásnou přírodu a trochu samoty, určitě se vydejte do Rychlebských hor..."

Vyznání, které jste právě dočetli, není z mé hlavy. Našel jsem jej na Internetu během jedné z mnoha zimních nocí roku 2002, kdy jsem nemohl vydržet tesknotu zimy a touhu po přírodě a kdy jsem si ji hojil brouzdáním po netových vandrovních stránkách. Realizace příprav nad mapou ale byla radostnou událostí. S naší smečkou jsme domluvili prvních 14 dní v srpnu roku 2003. Petr, Ladin, Marek, Kevák a já. Původní nápad jet vlakem padl při spočítání jízdného pro 3+2. Nakonec Marek slíbil vzít auto, které jsme povýšili na Doprovodné vozidlo. Vyrazili jsme z Brna v sobotu 2. srpna a přijali pozvání k prohlídce Rešovských vodopádů takřka na půli cesty s možností přespání u kamarádky Alice ve TříDvorech. Dorazili jsme do Rešova u Rýmařova a tam na prahu údolí vodopádů zahájili Expedici. Údolím teče říčka a ve skalách vytváří nádherná zákoutí spolu se zurčícími vodopády. Výstup proti proudu a první expediční sprška mírnou průtrží mračen. Bylo vedro a tak nevadila. Vystoupali jsme k rozcestí nad vodopády a v přístřešku pod skalou, znalecky ohodnoceném na kategorii A, jsme dali baštu z přinesených zásob. Pokračování po cestě nás zavedlo zpět na příjezdovou silnici, kde mě zaujal jednonohý stožár vysokého napětí. Po krátké zastávce jsme se vydali silničkou zpět do Rešova k hospůdce k autu. Dali jsme lehké tekutinové občerstvení a vyrazili do naší přechodné základny ve TříDvorech. Tam nás již očekávala Alice s celou rodinou a měla připravená kola, tedy bicykly a vyhecovala nás k návštěvě místní zatopené pískovny na Nákle. Vyrazili jsme na povětšinou předválečných Arabech a dorazili k ploše nepředstavitelných rozměrů a tam se báječně vykoupali. Cesta zpět proběhla se zastávkou v útulné předzahrádce místní hospůdky v Březovém. Zde se patří podotknout, že naše hostitelka Alice nepije pivo a tak nám dalo dost práce ukecat jí k jednomu malému. Objednali jsme a když paní vrchní dovalila první dávku, Petítko se beze slova chopil jediného malého piva z donesených a obrátil je do sebe. Nechápačka a těžké vynadání. Tak jsme poseděli až do pozdního večera v příjemné náladě a po setmění se vydali opět na kolech setmělým lesem na 5ti kilometrovou cestu zpět. Dodnes nechápu, jaktože jsme v pořádku dojeli bez jediného zaváhání. Snad jsme jeli stále za jediným světýlkem na Petrově kole. Usnutí a ráno ještě jedna kópačka, rozloučení a pokračování cesty až do hor. Původní záměr byl projít Rychleby od severu na jih, teda začít v Bílé vodě. Jenže záhy zjištěno že se zde nachází odmašťovna a tak na poslední chvíli trasa změněna. To jen pro jistotu. Co kdyby si nás tam nechali. Pro začátek jsme tedy zvolili východní část Rychlebských hor a doprovodné vozidlo zaparkovali u dětského rekreačního tábora Habina u Vidnavy. Tábor byl v jakémsi minimalizovaném provozu, který však neohrozil místní kantýnu. Zde jsme se občerstvili několika nealko a točenými, na své si přišel hlavně Maruna, který už nemusel dnes řídit a tak měl pré. Po úspěšném občerstvení jsme se vypravili s plnou polní směrem na Smolný vrch a Venušiny Misky. Tato část Rychlebských hor je plná malých i větších kópaček, v hlubokých lesích schovaných zatopených lomů s průzračnou vodou a v úplné samotě, kde není problém celý den nepotkat ani živáčka. My jsme jeden z nejhezčích nalezli. Vzpomínám na něj jako na Náš a po krásném dni nám byl rájem na Zemi. Kópačka betálná a my se vyblbli jako malé děti uprostřed skal v křišťálové vodě. Rozloučení se slunečným dnem s vyhlídkou na zapadající Slunce na Venušiných Miskách a potom první rychlebský ohýnek u vratkého přístřešku a něco hodně dobrého na zub před spaním. My s Markem jsme ještě vlezli do vody a zaplavali si v tom rajském koupališti ještě jednou. V noci. Bylo tam opravdu jako v ráji.

Ráno nás probudila přeháňka a my se vydali na obhlídku okolí, koupali se, blbli jako malí a po obědě se vrátili zpět k autu a přemístili se zase kousek dál. Projeli jsme Javorníkem, doplnili zásoby a zaparkovali na úpatí hor v osadě Travná. Tady jsme si sbalili několikadenní plnou polní a vyrazili ke kapli a pramenu panny Marie Salettské. Nasáli jsme vodu, naplnili petky a feliny a vystoupali do kopce k přístřešku na Horském hřbetu. Tady odpočinek a místečko jako stvořené pro bivak. Ale ještě nebylo tak moc pozdě a tak jsme se vydali na průzkum okolí. Všude lesy a nebe nad hlavou. Šli jsme cestou dolů přes Sedm křížů do Komáří dolinky a odtud nahoru na Vysoký Kámen. Krásné místo s vysokými skalisky, vyhlídkou do daleka, tehdy opuštěné a tiché. Co víc si přát? Snad jen, aby v přilehlé studánce bylo víc vody. Následovala Borůvková hora a návrat k bivaku v nalezeném přístřešku. Vydatnou studánku jsme objevili až téměř u něj, když jsme se vraceli jinou stranou a navíc necelý kilometr vzdálenou. I tak se to někdy stává...

Ráno vstávání, návrat k autu, odtud jen kousek zpět do Javorníku a tam nákup vynikajících domácích klobásek se špejlama na koncích. Oběd v místním hotýlku Javorník, kde jídlo bylo dobrý, ale jak my říkáme, něčím to smrdělo, že. Vyhlídka od stolu na zámek, který (jak jsme se shodli) má nakřivo věž s hodinama. Po dobrém obědě jsme vyrazili zámeckým parkem ke kapli svatého Antonína, zde nabrali osvěžující vodu a po krátké pauze pokračovali dál. Cestou ke kapli Petr zjistil, že v hospodě zapomněl můj starý dekl a byl pro něj za trest poslán zpět. Vrátil se za chvíli a s kloboukem. Proto ten odpočinek. A pak jen kousek na Čertovky a Rychleby, hlavní cíl naší Expedice. Čertovy kazatelny nás přivítaly krásným výhledem do korun stromů a přístřeškem velikosti malého nádraží. Ale my chtěli dál, až na hrad. Když jsme dorazili na zříceninu, odehrávala se tam indiánská bitva dětí a vedoucích z přilehlého tábora u Račáku. Nechtěli jsme jim kazit hru a tak jsme slezli dolů a opláchli se v potoce. Výstup zpět nahoru byl už jen snadnou záležitostí, valili jsme natěšení na oheň a ty voňavé domácí klobásy s špejlemi na koncích. Ten večer jsme je potrestali s velkou chutí a slavnostně je zapili Červenou svící z plechových hrníčků, vleže ve spacácích u hradního ohně, a hledíce na hvězdičky jsme pak usnuli pravým vandrovním spánkem. Na tento večer moc rád vzpomínám.

Ráno kávička byla a po ní cesta přes Červený důl Hraniční vrch a Račí údolí zpět do Javorníku. Přesun na kópačku k zatopenému Pelnařovu lomu a potom do Žulové. Mají tam na náměstí kostel postavený na bývalé hradní věži, takže kamenná stavba s přilepenou kostelní věží. Rozhodli jsme se dát něco k jídlu, ale do jakési vinárny na náměstí nás s koněm nechtěli pustit a tak nakonec zůstalo u jedné Holbičky na balkóně jiné místní hospůdky. Opravdu u jedné. Maru ani tu jednu nemohl dopít, tak nám to děsně nechutnalo. Jedenáctka Šerák ujde, ale desítka hrůza. Sbalena plná polní a vyrážíme směr Nýznerovské vodopády. Po pár kilometrech nalézáme překrásné a děsně ledové vodopády a přístřeškem u cesty a rozhodujeme se tady přenocovat. Nakonec se mně podařilo vyhecovat Marka a Petra ke kópačce přímo pod vodopádem, no tak strašně ledovou vodu jsem ještě nezažil. A těžkou. Děláme malinký ohýnek, nezbytné foto a po dobré baště jdeme brzy spát.

Ráno je krásně, snídáme a vyrážíme na Peklo, Kovadlinu a tam po dobrém obědě uléháme do spousty borůvek a ve fialovém opojení zůstáváme celé odpoledne. Až se trošku ochladí, jdeme hřebenovku na Smrk a tam nacházíme další cíl naší Expedice, hraničník. Po sérii fotek a malém extempore s Ladinem a jeho knotama se chystáme přenocovat. Na výběr máme dva přístřešky. Rozděláváme ohýnek a já odcházím fotit západ Slunce. Usínáme téměř okamžitě. Ráno kávička byla. Celý den jsme se vyvalovali a jedli. No hrůza. Došli jsme na Paprsek a tam se nadlábnuli. Potom cesta zpátky a přes Smrk dolů do Stříbrného údolí. Bohužel tábořiště obsazeno zamilovaným párkem a tak jsme zalehli až v přístřešku pod Kovadlinou. No ráno kávička byla. Jak taky jinak, že. Vyrážíme zpět do Žulové a odtud na další brutální kópačku ke Kaní hoře. Celej den se koupeme a už se nám ani nechce nikam jít, vždyť je tam tak krásně. Ohýnek na břehu a grilovaná kukuřice z blízkého pole. Dobře se usínalo po celodenním koupání... Ráno Ladin odjel domů. Kvůli práci. My ostatní se se vydáváme do Černé vody. V místní hospůdce objednáváme oběd a když nás odbydou, že cedule Vaříme je jen na parádu, jdeme do místního tábora se najíst. Tábor vypadá opuštěně a už chceme odejít, když se vynoří dva pánové, zřejmě otec a syn a nabízejí oběd. Objednáváme a po hodině a půl !!! dostáváme mikroporci masové šťávy s rýží. Snad i trochu masa, ale tak deset deka pro všechny. Vrcholem je cena 80 vočí za tuhle hromadu jídla. Odcházíme přejedeni, zvlášť Petr a já a na protest se zastavujeme v soukromé zahrádce milých lidí v Novém podhradí a pak dosyceni několika chody jdeme spát na Kaltenštejn. Ohýnek a hají.

Ráno, kávička, několik fotek a stoupání Prudkým potokem kolem Mariina pramenu až na Brantkope. Přístřešek shledán výborným a objevujeme nádherný lom s trempskou osadou, totemem a vypáčeným srubem. Krásné místo, bohužel srub je těžce poškozen a my raději vypadnem, aby to nebylo na nás. Ještě dáváme baštu, tentokrát masisko na chlebu. Mňam. Slezem po spádnici na sever a nacházíme Arcibiskupský lom. Nádherné místo, srovnáváme ho s Našim lomem na začátku Expedice. Kolem březový háj, spousta ohnišť, šutry, tráva, břízy. Kópačka nepovolena kvůli rakům, ale to nevadí. Rozhodujeme se tady přenocovat. Rozděláváme v březovém hájku oheň a posilněni dobrými klobáskami uléháme. Spí se mi, no jako v březovém háji. To by bylo místo pro poslední spánek! Ráno kávička, moře fotek a prohlídka okolí. Oběd už v Lipové, kde nám připravují moc dobrou baštu a my doplňujeme zásoby. Jejda, hypermarket po tolika dnech. Doprovodné vozidlo vydává poslední dávku zásob a my odjíždíme vláčkem do Ramzové, místa našich zimních expedic. Ramzovka v létě, no to je jiný kafe! Paráda! Jdeme do Petříkova a na zpáteční cestě dáváme moc dobrej hovězí gulášek a hele, Plzeň. No úžasné. Při večeři se ale začíná stmívat a my vyrážíme přes Vražedný potok nahoru na Obří skály. Tam už je úplná tma a tak se rozhodujeme přespat. Petr usíná a my s Markem vedeme řeči o životě. Jazyky nám rozvazují dvě decky červeného nápoje. Fotím noční Jeseník, Měsíc nad Šerákem a pomalu usínám.

Tentokrát ranní kávička nebyla. Je málo vody. Vyrážíme nahoru k chatě Jiřího a tam dáváme vyhlášenou polívku chlebovku. Vysedáváme před chatou, já se dávám do řeči s klukem síbíčkářem, kterýho jsem tam potkal a čekáme na Ladina. Volá, že vyráží od vlaku a když dorazí, naráz zmizeli lidi, stoly a nad hlavou se černá na parádní horskou bouři. Bereme urychleně roha na Keprník a tam už začíná pršet. Vytahujeme ponča a k mému zklamání vynecháváme odbočku na Vozku a mažeme k Vřesovce. Ladin nadává že se na to vy... a že jde na autobus. Kde prej je tady zastávka. To nás rozesměje a my přicházíme k Vřesové studánce a přijímáme její úkryt. Na půdičku rozprostíráme igelit a na něj malými dvířky vtláčíme nejdřív Kevina, pak bágly a nakonec sebe. Svlékáme mokré hadry a rozvěšujeme je na trámy. Dáváme baštu tentokrát připravenou na Varu a zalízáme do spacáků. Na střechu domečku dopadají proudy vody a my si medíme skryti v suchu. Je to nejzvláštnější a nejtajemnější noc celé Expedice. Kdesi v horách, sami....

Náhle nás probudily hlasy pod námi. Škvírou pozorujeme tůristy a pozdějc i rodinky s dětmi a některé strašíme. Jakýsi výrostek se nenechá postrašit a jde si to s náma vyřídit. Otevírá dvířka na půdičku a shora na něj civí 80ti kilový Kevin. Borec si vzápětí mění trencle a my se smějeme. Vyrážíme posilněni kávičkou ze studánkové vody a míříme na Červenohorské sedlo. Tam malá pauza a pokračujeme na Švýcárnu. Cestou tlačíme mezi uši borůvky a na Kamzíku nalézáme přístřešek. Přichází nám vhod, protože zase začíná lít. Střecha pěkně teče. Sedíme schouleni pod igelitovým stanem a nakonec tady i přenocujeme. Vcelku blbá noc.

Ranní kávička, snídaně a maskování ohniště. Přijíždí tereňákem horský správce a vyhrožuje nám, že tady nesmíme nechat odpadky. Slušně mu odpovídáme že jsme trempíci a tak odpadky nenecháváme. Borec odjíždí svým tereňákem pryč a my se vydáváme na cestu k vytoužené Švýcárně. Petr když ji uvidí, zapíná turbo a mizí daleko před náma. Ve Švýcárně je útulno, dáváme baštu, Petr dostává objednané knedle s borůvkama ihned po objednání a než my ostatní dojíme, tak už má asi zase hlad. Opouštíme milou Švýcárnu a se vzpomínkou na přítele Tomáše ve Švajcu se dohrabeme na Praděd. Vstupné 50 vočí, to už pro nás nehrozí. Tak se vracíme a padáme Divokým dolem spolu s kaskádovým potokem k našemu dnešnímu hotelu. Seník velikosti malého kostelíku s věžičkou je nám pro tuhle noc domovem. A sušárnou celt. Spíme na hambálkách s dobrou baštou v bříšku. Připravenou na malém nenápadném ohýnku. Teda ne u sena, to aby bylo jasno.

Ráno kávička, nezbytné foto, bašta a vandr kolem elektrárny Dlouhé stráně cestou do Koutů nad Desnou. Prohlížíme stavbu nového koryta řeky, nové mosty a domy někde obouchané do výšky přes metr. Ta povodeň fakt musela být hrozná. V místní hospůdce dáváme moc dobrou baštu a lahvovou Plzeň. Holbičku už hlasitě odmítá i Peťa. Po pozdním obědě už jen zbývá dojít do Nových Losin na vlak a vláčkem motoráčkem se vrátit do Lipové k doprovozidlu. Domů jedeme jako vždy. Pomalu a se smutkem. Ale ze srdcem v krku a dušičkou plnou krásných vzpomínek. Ten člověk na netu měl pravdu: Rychleby jsou překrásné. A Jeseníky vlastně taky.

Myšák.

Popisovanou trasu naleznete na mapách edice KČT 54 a 55.